Žití vlastní pravdy jako neryzejší cesta živozem.
To, co budu sdílet berte jako můj úhel pohledu na základě zkušeností a pozorování. Žití vlastní pravdy vnímám jako nejryzejší cestu životem. Rozlišuji tři dimenze tohoto tématu.
První je vnitřní sebeprožívání pocitů, vjemů a emocí.
Druhým rozměrem je komunikace a interakce se světem.
Třetí je rovina činů a fyzicky projevených voleb demonstrující naši osobní pravdu.
Už u první dimenze si člověk se sebereflexí uvědomí, že svobodné a plné prožívání vnitřního obsahu má své rezervy. Je to často skrz lpění a odmítání emocí na základě osobního mentálního hodnocení, které si jedinec vytvořil během života a přijal ze svého prostředí během svého vývoje. Na základě tohoto hodnocení může mít konflikt s tím co prožívá nebo jak to prožívá. Psychologické faktory jako být přijat, zapadat, být oceněn, naplnit osobní představu být dobrým, nemít konflikty a další koncepty omezují rovinu prožívání a vytváří vnitřní konflikty a tudíž omezují žití pravdy neboli autenticitu. Často se vyskytuje silná propojenost prožívání a vyjadřování. Například, pokud je přítomná frustrace s kterou má jedinec konflikt a tudíž ji nechce vyjádřit, může potlačit i její vnitřní prožívání. A už tu máme neautentičnost na dvou rovinách. Naše tělo kde se vše odehrává zažívá stres z konfliktu odmítání toho co je přítomné a lpění na tom že bychom to měli prožívat něco jiného nebo danou emoci jinak aby jsme splnili svoji představu o sobě, například „dobrého“ člověka. A když pak na řadu přijde volba nebo čin aby demonstrovali naši osobní pravdu tak, mohou být rozporuplné, zmatené nebo definované okolím. Náš zážitek ze zpětné vazby či následku takových voleb a činů je velmi neuspokojující neboť je vzdálen od naši osobní pravdy a skrz to vzniká frustrace a bytostná nespokojenost.
Na žití vlastní pravdy člověk potřebuje odvahu a jistou míru osobní nezávislosti na zpětné vazbě z okolí. V první dimenzi vnitřního prožívání, kde je dobré pěstovat sebereflexi, může růst svoboda žití vlastní pravdy rychle, záleží jak se člověk „popere” s vnitřním kritikem a potkáním se s koncepty o sobě a touhou být jiným než člověk je. Tak či onak tak může experimentovat a zkoumat neb se to děje „skryto” před zraky tohoto světa. Jak si osahá tuto rovinu tak může plynule přejít do roviny komunikace a skrz to více zažívat a poznávat jaké to je být autentický a hledat cestu jak to sdílet se světem. Pak přichází rovina voleb a činů, které ideálně reflektují osobní pravdu, jak jen je to možné v dané situaci a kondici. Ideální je samozřejmě začít na maličkostech, přejít na středně velké témata a pak přejít na ty nejdůležitější a často „nejpalčivější ” témata. Díky čím dál ryzejšímu sebeprožívání, vyjadřování a konání, roste osobní integrita a bytostní pocit spokojenosti.
Osobní pravda je spojená s naší identitou. Já vnímám identitu jako živoucí víceúrovňový fenomén, který není definovaný naší historií nebo tím co nám říká naše okolí o nás. Uvedu jednu metaforu, která by mohla rozšířit představu o identitě. Představte si řeku od pramene po deltu. Když se budeme nacházet v polovině délky řeky a vezmeme dvěstěmetrový úsek podle kterého budeme hodnotit či definovat řeku, tak toto pojetí bude velmi limitované a dá se říci nepravdivé neboť tento úsek nevypovídá o celé řece. Stejně tak, když vezmeme v půlce délky řeky její historii a skrz ni budeme hodnotit čím tato řeka je a čím není, tak znovu bude obrázek nekompletní neb nevíme jak se bude řeka vyvíjet a čím se stane. V této metafoře je celá řeka naší identitou. Je to spojitý kontinuální fenomén, který není definován pramenem či historii nějakého úseku a přesto obsahuje a pojímá totalitu a úplnost celé řeky, včetně jejího směru a částí které teprve přijdou. Neboť součástí naší identity není jen naše historie ale i naše cíle a životní směr. Rozšířené pojetí identity často pomáhá s limitovaným sebepojetím a s historii úseků, které můžeme vnímat jako špatné, neharmonické či „nepovedené”.
Několik praktických tipů nakonec. Pokud člověka trápí nepovedená věc a vyplňuje celé „zorné pole” sebepojetí, tak rozšiřte své vnímání na větší časový úsek který zahrnuje i povedené a pozitivní části, hlavně dobré úmysly. V oblasti žití vlastní pravdy je cenné podívat se jaké emoce či pocity si nedovolujeme cítit, spojit se s nimi v takové míře která je stravitelná. Pak vědomě dýchat když si je dovolujeme cítit a ideálně je pojmenovat a vyslovit nahlas, například: „Cítím se smutně a je to v pořádku. ” Tím se ladí vnitřní konflikt a naše prožívání se může posunout na další úroveň svobody a harmonie.
Martin Kubát
